Zřejmě máš vypnutý Javascript, nebo velmi exotický prohlížeč. Omlouváme se proto za sníženou kvalitu formy (nikoliv obsahu).
Přechod zpět na hlavní stránkuTóny se slétají do písní, kupí se a přeskupují, jak velí jim vítr vanoucí inspirace. Ať chytnou se v davech pozemských či ne, žijí ve Ztratosféře – jsou našimi dětmi, které hýčkáme i řežeme s otcovskou láskou.
Hudební projev Ztráty času osciluje mezi představami dvěma vlivných skupin vykladačů Bardova Proroctví, které přicházejí s diametrálně odlišnými představami o ideálu hudby – skupiny Metalomilů a skupiny Vyměklíků.
Slova písní jsou ve valné většině fantasmagoriemi choré mysli barda jménem Piotyr. Pokud by Tě, poutníče, zajímalo, kam jimi směřuje, zeptej se. Ví–li sám, odpoví. Zde vedeme seznam písní, jak přilétaly v letech:
Písně, jež byly v zájmu očisty repertoáru v průběhu let navráceny Ztratosféře:
(autory slov jsou Rampa a Jánošík)
Místo činu, místo činu,
místo, kde se dějí vraždy, kde bují násilí.
Místo činu, místo činu,
přijde parta chlapů v černým a všechny postřílí.
Nastoupil jsem do tramvaje se sekerou v ruce,
když jsem tam šel tramvaj byla plná, pak ne více,
řidič ten se polekal a rychle utek' taky,
do kabiny sednul jsem a zatahal za páky.
Místo činu, místo činu,
místo, kde se dějí vraždy, kde bují násilí.
Místo činu, místo činu,
přijde parta chlapů v černým a všechny postřílí.
Šel jsem tmavou ulicí a tma se v mlze skvěla,
za rohem se vystrašená žena tiše chvěla,
nebude se nikdy více žena krčit strachem,
krev do vzduchu vystříkla a teď protéká prachem.
Místo činu, místo činu,
místo, kde se dějí vraždy, kde bují násilí.
Místo činu, místo činu,
přijde parta chlapů v černým a všechny postřílí.
Seděl jsem si doma v klidu, do bedny jsem hleděl,
že mi stojí za zády vrah, to jsem však nevěděl,
sebral kudlu z kuchyně a zabod mi jí do zad,
postříkal jsem svojí krví kriminální pořad.
Místo činu, místo činu,
místo, kde se dějí vraždy, kde bují násilí.
Místo činu, místo činu,
přijde parta chlapů v černým a všechny postřílí.
© Ztráta času 2005
(Věnováno J.H.K.)
Stín v tmy rubáši svým drápem temným klá mou duši poraženou.
Stín ve mně raší, je kvítkem jemným, snů hrou nebo šťastnou ženou.
Stín, vzduchu hašiš, v mé plíce vráží, štká a zmírá do extáze.
Stín, lehkost bytí, být králem slunce a vstříc jisté hledět zkáze.
Stín, perla v řiti, noc, v níž se zmítá oběšenec plané lásky.
Stín, živnou kaší ze zrna slasti, lhostejností hladí vrásky.
Vplétám se do kola chvíli po budíčku,
protažen na skřipci s koulí mám rozcvičku.
K snídani rohypnol s rumem dám od čaje,
z arzénu kaši sním – na játra dobrá je.
Španělské boty si oblékám na cestu,
v saku a oprátce vyrážím vstříc městu
Splín, v tvář mi práší, když s ní se tahám v nočních barech na zapřenou.
Splín, řek mi: „Máš jí, tak ať jde nahá splácet účet s dní tvých pěnou.“
Splín, už jsme braši, jen já a pasák s mojí duší povětrnou.
Splín vírou naší, dech jí nasák krví, kůže černou skvrnou.
Splín za ní cítím, jak velký plat, když pád můj nesla na ramenou.
Splín, na hrob kvítí, jdu věčně spát, tak mějte se a na umřenou!
Když večer z práce zpět dorazím,
jídlo si v kremáči rozmrazím.
Na menáž svolávám kostlivce,
máčím jim lebky v polívce.
Své lože stelu si do hlíny,
zdobný kříž ční nad mé peřiny.
Po tváři hladím svou mrtvou neť
- ach, jak má krásnou bílou pleť!!!
© Ztráta času 2005
(Spoluautorem slov je The Crow)
Prokletí noci. Prokletí noci zastihlo ho.
Po krvi touží. Zkrotit svůj hlad.
Nosferatu tmou se plíží,
spící lože je mu spíží.
Polibkem na dobrou noc
vysaje ti z žil tvou moc.
Chiméru svou v zubech vláčí. Šest století lidé pláčí
zrána, když na vyschlé kůži najdou s díky černou růži.
Nosferatu tmou se plíží,
spící lože je mu spíží.
Polibkem na dobrou noc
vysaje ti z žil tvou moc.
Tak se ze sna probuď, spáči! Záhy poznáš, oč tu kráčí.
Ze zrcadla haleká tu vyděšený Nosferatu.
Nosferatu tmou se plíží,
spící lože je mu spíží.
Polibkem na dobrou noc
vysaje ti z žil tvou moc
Genius loci - náš mrtvolný dech.
Prokletí noci. Prokletí nás všech.
© Ztráta času 2006
Hulič:
„Plavu lymfou v roji kójí
kouzelníkem v hlavě svojí.
Zrcadel král si opodál sklo taví v kal.
Skanu v odlesk s dívkou v kroji,
z kalumetu dýmem kojí
mě láká dál, bych v ten kal tál, k ní proplaval.“
Smutně se louče krkají sbor nazelenalých prasat:
1. hlas: „Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision.“
2. hlas: „Ayahulaska. Ayahulaska. Ayahulaska.
Ayahulaska.“
Hlas proměny:
„Králík bílý. Králík bílý. Králík bílý. Králík bílý.“
„S Alenkou do říše divů. S Alenkou do říše divů.“
Bílými tlapkami mávající sbor bílých králíků:
1. hlas: „Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision. Joint joint vision, joint vision.“
2. hlas: „Ayahulaska. Ayahulaska. Ayahulaska. Ayahulaska.“
Alenka:
„Slunce vzplálo, noc na dveře klepe,
do vřesů šli skřítci lože stlát.
Dřít přes palouk králík běžel tempem.
Samotnou mě olizuje chlad.
Slunce vzplálo, noc dveře klepe,
do vřesů šli skřítci lože stlát.
Dej mi ruku, slyšíš jak mi tepe?
Chyť mě za rty, pojď si pro poklad!“
Hulič:
„Do mechů dých
(nás) hedvábný dým.
V tvých závějích
zapadnout smím.“
Hulič (před smrtí):
„Rána dech na mé rámě hlavu jí klad.
Tů tůdů dýdy důdů, tyt týdy dů.
V objetí z lásky dá mně dýku do zad.
Slasti a jedu plný v ní umírám.“
Hlas proměny: „S Alenkou v říši divů. S Alenkou v říši divů. S Alenkou v říši divů. S Alenkou v říši divů.“
Hulič (zpět na onom, tj. našem, světě):
„V ránu s věčným soudem stojím,
hlavu – skloněn, pláču v hnoji.
Tvé lásky kal, jsem zulíbal, když se ven dral!
Vanu, mísu slizem zkojím.
Vstanu, prej bych měl se projít.
Tebe jsem jal, Alenko má, když jsem se kál.
Tebe jsem v dál, jak vítr vál, vyobcoval!“
© Ztráta času 2007
Na zahradě, starý džíny
(talár už jsem nesehnal),
upalovat harlekýny
zítra bude tribunál.
Kacíře, co s vůní růží
vzrušen šeptl: „I love you.“,
zvu se všemi světa muži
na církevní barbecue.
Praská a praská, růžový tvůj
lásky květ.
Praská a praská, pojď se mnou vášní zahořet!
Posypu tě kvítky růží,
pustím vítr v příboji.
Celá hoříš, pojď si užít,
dokud nás smrt nespojí.
V popel padla duše tvojí
demarkační linie.
Teď budem už navždy svoji
- Romeo a zombie.
© Ztráta času 2007
(Manažeři)
Vyjel jsem včera k všem světa směrům
s ocelí vzteku a v plné zbroji
utínat hlavy manažerům.
Vás křtila zlá sestra Klitaimestra,
bít až z vás budou lítat lejstra,
kufříky sežrat prorvu krkem,
per dýky chroptět jedu brkem.
Vizitky, karty, pošlu čertu,
by v hrobě podškráb vám ofertu.
Z hrdla nechť krápe stý i prvý,
vykoupu se ve vaší černé krvi.
Za každou sraženou deset v roji
vylezlo z děr odkudsi v zemi,
tak trubač vítězství zůstal němý.
Podivný mužík přede mnou stojí,
že prý jsem dobře bojoval včera,
však něco chybí, že pomůže mi
– budu mít dobrého manažera!
© Ztráta času 2007
(spoluautorem slov je Richard)
V síle a pokoře opustil svůj hrad,
pobíd‘ svého oře o stu kilowatt.
Do modravé dále jal se tryskem hnát
spasit dceru krále – dívku něžných vnad.
Dál nocí jede v plné zbroji,
svou ocelovou tyč požehná.
Vstříc míří soku v čestném boji,
démonu noci stínat stehna.
Je to rytíř bez bázně a hany,
stovky králů zvou ho na mejdany.
V ohně štít se halí siročpící kat,
hlas bortící skály začne promlouvat:
"Chceš snad, červe, v noře mé si zlámat hnát,
pak být na podpoře, odkázán na stát?!"
Má drahá, líto je mi gatí,
tohle mi fotřík nezaplatí.
Pak už jen chlapci brčkem sáli
krev, jež se z dívky proudem valí.
Je to rytíř bez kázně a panny,
sklátil jen rachomejtle vdaný!
© Ztráta času 2007
(Zlaté děti Líbím se ti)
Je mi už třináct, vzdělání – školka,
jsem tvoje sterilní emoholka.
Jsem trochu sama, a tak hledám kance,
co slezl z tříkolky bez škrábance.
Mlč z plných plic, já nechci lásku,
neříkej nic a nech si masku.
Políbit igelit zásilkou z nebe mi pod ním tebe pošlou ve snech.
Bez kytek přípitek, erekci, keksy a dezinfekci pro svěží dech.
Políbit igelit zásilkou z nebe mi pod ním tebe pošlou ve snech.
Bez kytek přípitek, erekci, keksy a dezinfekci pro svěží dech.
Dnů krása ani nedutá.
Tvá cesta netknutá si zoufá
a doufá v mír.
Ach, milá, úrodná uměhlína,
na nebi plastická trhavina
září a směs všech měst stejně jiná
v spastických stoupách spící se koupá.
Viděl jsem světlo i bolest pasu
v lukách chuť pláství vonících hlasů.
Šeptají se ptají se světlem prosí otázky, co si nebudou klást
plasty mé kasty, jež leukoplastí lepí si pasti v inertní slast.
Šeptají se ptají se jako hosté v života prosté planině nás.
Šeptají se ptají se jako hosté v života prosté planině nás.
Dnů krása ani nedutá
Tvá cesta netknutá si zoufá,
když svlékáš bot.
Dnů krása ani nedutá.
Zář těla netknutá už doufá v pot.
Spring of I, seed of life, give me my feeling!
Give me my trust and give me my love!
Let me bend. Let me blend into your healing.
Let me blend into your beckoning dawn!
© Ztráta času 2008
Jsem poslední mnich chrámu Tolerance,
co v kacířské tuše žádá
zastavit duši, co padá.
Jsem teolog bezbožných nauk o lásce,
co troufale od ní žádá,
aby ho měla ráda.
A dím: „V mracích nový New York,
svobody, bratrství vláda.
Jen mír střeží dvojic věží,
září tou temno zmírá.“
A dým strachu šeptá očím,
že celá moje víra
je jenom v ozónu díra.
A dým strachu šeptá očím,
že celá moje víra
je jenom v ozónu díra.
Už vím, co je
stát, líce v slzách, na pranýři,
do krve s krví se hádat,
být ovcí pastýřů stáda.
Plát v rukou Sťaté inkvizice
když Archanděl Actimel padá
pod rukou svatého Hlada.
A vím, léty v očích nyvých
apoštol Glycerol zvadá.
A z mé ryzí touhy zmizí
Matičce třetí brada.
Jen dým strachu šeptá očím,
že celá moje víra
je jenom v ozónu díra.
© Ztráta času 2008
Oblék si roucho bílé,
šel, prsty probíral sníh,
ze strání až k mohyle
bez pláče uplácet boháče nebeských knih.
Na oltář spící si leh,
by mu soud do očí dých.
Života svého míle,
sen s rýží, na kříži vyhlíží sny dětí svých.
Divina profunditas,
nemini pro captare,
animae possideas
mea ad caela clarae.
Hlas bláznů – duší, co hedvábím churaví,
zaduní třpytem jak bard lásky nepravý:
„O vodě, o vodě, o trávě, o lese,
o lásce...“ – „Bijte ji, dokud jen hejbe se!
Stáhněte z kůže a maskou se odějte,
plemeno zmijí, v svět svůj pyl zasejte!"
Každý dech zahubí tisíce životů,
tep co tep pumpuju jim do žil dřímotu.
Chodil jsem, vraždil jsem, smilnil a násilnil,
hrdý kat nemluvňat krví se posilnil.
Chodil jsem, hladil jak něžný vrah na kytkách,
hrdý prach v denních hrách klečel svůj denní hrách.
Divina profunditas,
nemini pro captare,
animae possideas
mea ad caela clarae.
© Ztráta času 2008
Jsi vřelá jako závoj ledu.
Rty rubínů rudých chlad
a mramory bledých vnad
v snu krví lásky táti svedu.
Jsi milá jako kapka jedu.
Mlhou vláčíš bílý šat.
Já mandlí vůni smím dýchat
z úst do úst ve snech plných medu.
Smír s nikým tančím v sálech zahalených zrcadel.
Jsi něžná jako náboj zvědů,
než armády hlasu vpád
dá lhostejnost ládovat.
Ve snech svých plány míru předu.
Teď vřelá jako závoj ledu,
z pelyňku tvůj bílý šat,
díš lhostejnost ládovat.
Když rozehřát Tě nedovedu,
chladem budu umírat.
Smír s nikým tančím v sálech zahalených zrcadel.
© Ztráta času 2008
(Vlkodlak)
Mým litujícím,
nečekejte, vím, že jste mě moc nemuseli. Snad můj anděl pad strážný, nebo snad lez jsem na svět po prdeli.
Lykantropie! Lykantropie! Lykantropie!
Dám, má drahá, Vám plivátko všech dam, aby jste z něj v smutku sála klam, co jste si tam ve chvílích glam samou láskou naflusala.
Tvůj, příteli můj, bude z vola lůj. Ať netratíš smrtí mojí a víš, že jsi furt cool a ani ne z půlky vůl jak já a tak v loji.
Za noci nemocí podobný vám zvracím svou zvrácenou pýchu. Zvířecí bezmocí spasit se dám, chraptivou krásu hrát tichu. Za noci nemocí podobný vám zvracím svou zvrácenou pýchu. Zvířecí bezmocí spasit se dám, pravdivou krásu hrát tichu.
A v krocích jde pocit, až nevinou zavyje, že jedinou mocí, co mé hříchy omyje… a v krocích jde pocit, až nevinou zavyje, že jedinou mocí, co mé hříchy omyje je Lykantropie! Lykantropie ! Lykantropie!
© Ztráta času 2008
Fell unconscious right above to a starry midnight stream.
Heaven dropped a tear up here to bloom white rose for me.
Sunrays pleased to flow her leaves (my soul with) in their beam.
Harmed her blood cold and I couldn't control as I deem.
Say that love heals, but as I kissed she kept bleeding from there.
As I was slaying her I wept in the depth, oh despair!
Maybe in heaven,
maybe in heaven I will carve this harp to heart.
Maybe in heaven,
maybe in haeven I will sacrifice my part.
I believe the questions of our soul are not measured by our deeds.
And I feel now when the life lets go, it's wrong to keep it quit.
You came back to heal this wreck in an uncompassioned dream,
but we're drawn to this clear dawn just to start the killing spree.
Every day the lips of clay on my shovel pray to clean.
Harm her blood cold and, “I cannot control.”, I declare.
Say that love heals, but as I kiss she keeps bleeding from there.
As I keep slaying her, I'm crapped in the depth, oh despair!
Trapped in this crap of despair!
Maybe in heaven,
maybe in heaven I will carve this harp to heart.
Maybe in heaven,
maybe in heaven I will sacrifice my part.
I believe the questions of our soul are not measured by our deeds.
And I feel now when the life lets go, it's wrong to keep it quit.
Every day of this decay I'm losing self esteem.
Every day the lips of clay say I create the dream.
© Ztráta času 2009
Running away from the scars of freedom.
Drifting in streams of a blindness clause.
Running away from the scars of freedom.
Making my heartbeat stab with claws.
Prokletí noci, zase jsi sál.
V tanečních krocích prolhaný sál.
Paks zřel svou líc,
pláč skel, truchlíc.
Jsem tvář zrcadlená. Laskavost známých krás
umírá snům. Jsem vrah tvé upíří schránky.
Dream to strip off the fears of youth.
Crept away from light of day to
hide from fight in hide of lie. Now
die inside your heart. Depart and
face to face embrace the grace of truth.
Don't wanna be like you:
“Running away from the scars of freedom.
Drifting in streams of a blindness clause.
Running away from the scars of freedom.
Making my heartbeat stab with claws.”
Jsem tvář zrcadlená. Laskavost známých krás
umírá snům. Jsem vrah tvé upíří schránky.
Jdu v krocích času - ticho tvých vin.
Strach z němých hlasů stíná tvůj stín
až kam smíš jít,
pak dám snům žít.
Dream to strip off the fears of youth.
Crept away from light of day to
hide from fight in hide of lie. Now
die inside your heart. Depart and
face to face embrace the grace of truth.
Don't wanna be myself:
“Running away from the scars of freedom.
Drifting in streams of a blindness clause.
Running away from the scars of freedom.
Making my heartbeat stab with claws.”
© Ztráta času 2009
Chtěl bych být básník ...
Dlít pod okny noci a líbat prsty hvězd,
bosou nohou stírat prach všech planetárních cest.
Mít srdce v ústech ...
Od dětí a ptáčat přijmout Boží křest
a všechnu tíhu světa jak květ ve vlasech nést.
Říkaj mi sloupkař ...
Svůj nadhledový čaj si dávám zdravý bez medu
a nad ledovou vílou svou múzu podvedu.
Ubohé dítě ...
A až celý vnad sled mi řekne: "Nashle, jdu!",
ta to snad, hle, kdo ví, aspoň pošle v pohledu.
Krvácím v papír ...
Bráníš mi v slunci širém, že by mě zabilo,
umírám snem - váš Vilém, Hynku, Jarmilo!
© Ztráta času 2007
Všude kolem běží svět.
Chci běžet s ním, pout nevidět.
Snad projít zdí, snad rozehnat
ten pár starých těžkých vrat.
Vzít do rukou život svůj,
volně dýchat, stůj co stůj.
Však hradba pevná, přepevná
mému bytí požehná
Všude kolem běží svět.
Chci hýbat se a neležet.
Dávaj mi ruce, já cítím jen sklo
Zář jejich očí se o mě tříští.
Vroucně tvář hladím, líbám zrcadlo.
Objímám kulisy na jevišti.
Dávaj mi ruce, já cítím jen sklo
Zář jejich očí se o mě tříští.
Vroucně tvář hladím, líbám zrcadlo.
Objímám kulisy na jevišti.
Všude kolem běží svět.
Chci s hradbou ležet, zkamenět!
© Ztráta času 2007
Vydal–li ses, poutníče, do těchto končin hledati hudby sluchu libé a uším lahodící, Tvá odvaha Tě ctí. Měj však na vědomí, že pozemská záznamová média i naše interpretační schopnosti jen stěží pojímají pravou podstatu Bardovy hudby. Záznamy proto jsou zatím velmi nekvalitní, na lepších však již se pracuje.
| Nightmare of an Angel (2010) | Stáhnout (5.0MB) |
|
| Alenka, aneb travnatá opera (Halucinogenní Mlejn, 2008) | Stáhnout (4.8MB) |
|
| Kacíř (Heretický Mlejn, 2008) | Stáhnout (2.9MB) |
|
Uvedený doktrinární spor (Metalomilů a Vyměklíků) vychází z odlišné ztratologické interpretace dvou úseků v 17. kapitole Bardova Proroctví, které se vzhledem ke stáří textů nedochovalo v kompletní podobě a některé pasáže tak vyžadují doktrinárního doplnění. V obou případech připouští ztratologie dvojí znění, jde konkrétně o větu 5. a úsek vět 48. – 50., tzv. „Věčnou píseň“. Níže uvádíme obě pasáže:
„…zavřel oči a zpíval píseň ocele.“ (v. 5)
„…abych dál svou píseň pěl,
vše probouzel s rytmem tvrdým.
Zřel pak tanec ženských těl.“ (vv. 48 – 50)
„… zavřel oči a zpíval píseň o cele.“ (v. 5)
„…abych dál svou píseň pěl,
vše probouzel rytmem. S tvrdým
zřel pak tanec ženských těl.“ (vv. 48 – 50)
Oba dva přístupy vycházejí ze ztratologicky přípustného pojetí textu – diametrální odlišnost je zřejmá. Zatímco tradiční metalomilská koncepce vidí jasnou souvztažnost mezi oběma úryvky a považuje je za předzvěst budoucí hudební formy („tvrdá skála a těžký kov“), moderní vyměklická (nazývaná též, avšak z odlišného důvodu, adjektivem přímo opačným) povahu Bardovy věčné písně relativizuje.
V. 5 se podle ní této věčné písně vůbec netýká a odkazuje na Bardův žalozpěv před smrtí („celou“ má být „hráz zavržení a nepochopení světa“), slovo „tvrdým“ ve v. 49 pak podle ní nemá adjektivní, nýbrž substantivní povahu a je vztahováno k větě následující. Radikálním zastáncem této teorie je bubeník Johnny, který svého času navrhoval, aby každý člen kapely měl 2 – 3 vlastní konkubíny.