Zřejmě máš vypnutý Javascript, nebo velmi exotický prohlížeč. Omlouváme se proto za sníženou kvalitu formy (nikoliv obsahu).
Přechod zpět na hlavní stránkuZde se, poutníče, nachází alespoň malá část vědeckého základu a pojetí hudební tvorby Ztráty času.
Ačkoli zde uvedené informace jsou velmi zjednodušující, doufáme, že pro účel seznámení se s ideovými základy našeho hudebního tělesa Ti postačí.
V dobách, kdy šiky ptactev vznešených po dešti zpívaly, pokálivše hlavy pomazané, z vavřínů pletly se věnce a voda padala nahoru, jal se pokrevník Bardův, nechav cest paprsky slunce ranního vésti, ubírati v kraje alemanské i další mlžné končiny jejich, hledaje Pochopení.
Rozvlniv loutnu svou sám zemí ubíral se, jen píseň jeho zářila mu na cestu. V hvozdech zvěř zběsile prchaje a křičíce zmámena září tou čest jeho slavila, měst pak mohutné hradby a okna zatlučená v bázni Umění klaněla se, děsivše se snad návratu slonů alexandrových. Mocní pak národové jali se směrem opačným bráti, zoufale v zbroji měst boříce a kmeny před sebou hubíce.
Tak kráčel pokrevník Bardův slavnou svou výpravou až posel večera dohnal ho na hradbách bělostných říše, jež královna ledu střeží. Tam v jejím naručí měl dosíct cíle svého. I pod tíhou polibku větrem hnaného padl a zahřměl hlasem prorockým: „Vy, hordy pěvcův a hudebníkův, jež se mnou brázdíte bahna pohrdání; vy, hordy bardův a skaldův, jež, hnilobným ovocem živíce děti své, koušete krajíček nuzného vděku; vy zmatení, nenadaní a netalentovaní, králové prázdných sálů, slavíci sociálních zařízení a minesengři vysloužilých kurtizán; vy truvéři vrbiček, jež nevzaly kořeny na ramena, povstaňte! Povstaňme a leťme nebem jak bujná mračna, hněv svůj ve hřmot halíce, leťme nebem a vytvořme svobodnou říši, skrytou krajinu nového Umění, jež zove Ztratosféra!“
„Aj vidím, bratři, v krajiny tyto jednou se vrátíme, až čtveřice velkých Bardů do lůna královny ledu zbloudí, každý ze končiny světa svého, každý dle jednoho z čtveřice bájných tvorů sluje. Zde sejdou se v přísaze statný Kanec Východu, oplzlý Kozel Jihu, vypoulený Kapr moří Severních a se Západem slunce ospale slepučící Kohout. Ti budou slavnou jízdou naší, spolu s dalšími hrdiny a služebníky Ztratosféry, boříce hanebný světa vkus a jemnocit vždy, když inspirace z končin našich v Dešti skane. Oni budou našimi ústy, jejich slova a tóny našimi Dětmi. V nich se, bratří, zhmotní odkaz náš! My, bratří, budeme Ztratosféra!“
Pak políbil svou duši na rozloučenou a skonal.
I zajásaly tisíce hrobův a radostí jejich dýmaly legie mlžných světel, následujíce ho na cestě k temné obloze. Krása, vztek, zloba a nadšení zahřměly a obludný mrak zatemnil na chvíli hvězdnou oblohu. Pak ho vítr odvál, neznámo kam.
Pověstný okamžik nastává, když Kanec během běžkařského výletu po krkonošských hřebenech zaboří hůlku do hlubokého sněhu a ona, potvora, nechce ven (Jistá skupina dějepravců se domnívá, že se zde hrotem dotkl hrobu prorockého barda). Živel ve snaze pokořit živel hůlku zlomí, a tak vyvstane osudová otázka - „Co teď k***a s ní?“
Poté jsou dvě části rozlomeného artefaktu překuty a ve spojení s hromadou poloprázdných PET lahví a dřevěnými schody horské boudy se z nich stane první bicí souprava, rámec prorokovaného uskupení. Řev tří ošoupaných kytar a zběsilé dunění ve spojení se smradem pytlů na špinavé ponožky a zpěvem dvanácti mutujících hlásků předznamená budoucí tvář a projev Ztráty času.
A stonásobnou ozvěnou v klenbě dvanáctimetrového pokojíku se zrodí pouto – Tak vznikáme, tak přísaháme!
Kozel přichází se spásným nápadem, vydáme se poprvé oblažit svět svým osvěžujícím deštíkem hudební inspirace. Rozhodujeme se dobýt Broadway – akademickou půdu školní akademie – a ukončit tak stoletou nadvládu stoletého školního sboru.
Kradené písně Mňágy a Žďorp v umělecky novátorském pojetí „kánon tří kytar a vlak“ má ohromit náročné publikum rozmazlené mistry klasické hudby v dokonalé interpretaci našeho konkurenta. Nástroje rozladěné v půltónových intervalech a rytmicky rozhozené po půldobách podbarvuje jedno velké bubenické sólo na netradiční soupravu, složenou z bubínku, tamburíny, závěsného činelu a učebnice matematiky. Vrcholem všeho je úžasná gradace a akcelerace saxofónového sóla v podání hostujícího virtuóza, při němž si každý z nástrojů naprosto geniálním způsobem najde svůj vlastní rytmus.
Chcete rokenrol? Publikum jásá, sbor utírá zadek – první nebezpečný konkurent padl!
Naše vlivná přítelkyně, koordinátorka děstkého parlamentu pro Prahu 6, blízké a brzy jistě i vzdálené okolí, zajišťuje pro uskupení další slavný výstup, jenž se má odehrát v rámci akce, propagující mezi dětmi bezpečný sex (slangově Kondom Párty).
Rozhodujeme se zde vystoupit s maximalistickou myšlenkou absolutního sladění hudební formy s obsahem akce. Toto syntetické pojetí v duchu omamujícho symbolismu hesla „Není radno poslouchat bez ochrany“ však nepřipravené publikum oslní natolik, že zmiňované zapomene přijít a dorazí až na výstup spřátelené začínající kapely Voda od Párků.
Naši převahu na Kondom Párty však dokonale demonstruje fakt, že skupinu Perfect Storm („perfektní strom“), jež se nás troufale pokusí na podiu nahradit, přijde pro tuto nehoráznost zatknout příslušník městské policie.
Jiří se zde poprvé profiluje jako basák, jeho nadvakrát přelomený a slepený nástroj si později v publiku získá značnou popularitu.
Ano, jak by řekl Vítězslav Hálek, ves je srdcem národa, a právě to srdce se chystáme dobývat. Právě zde musí počít prorokovaná pouť, abychom mohli na prahu zlatých sálů hrdě setřást prach venkovských cest.
Pod vedením lokátora Kance přesouváme základnu pro výboje Ztratosféry do posilovny U Vorlů v Hostivicích, snaže se tak dojíti k lepšímu pochopení ducha a mentality prostředí. Plníce navíc citovanou doktrínu „absolutního sladění“ stylizujeme svůj repertoár pod vlivem nazvraceného Pub Rocku skupiny Kabát s kapkou mišíkovského poetického bohémství. Rafinované využití (tento rok zlevněného) komba Laney HardCore Max (lidově Lejno) dodává však našemu zvuku nádech rurálně-kravincové syrovosti, plně vyhovující cílovému publiku. Vzniká tak i první Dítě Ztratosféry, z nebes nám skane Opilcova balada, argemická hymna marností opilého venkova.
Intenzivní soustředění v lůně čechtických lesů, spojené s pečlivými studiemi účinků božského moku přináší své výsledky. V podvečer sedmého dne slavnosti Trubadií poprvé hrajeme k radosti širému nebi a oba dva náhodní kolemjdoucí tleskají.
Zvěsti se rozšiřují a my jsme zváni hrát pro intelektuální kruhy pražské omladiny jako kontrast k urbanisticky komplikované kapele Ufajr u příležitosti dne otevřených dveří vysoce prestižního Gymnázia nad Alejí. Svou přímočarostí šokujeme nepřipravné poublikum, čítající mj. i skupinu výchovných poradců, jež koncert navštívila, domnívaje se, že jde o psychologickou přednášku o neutěšeném rozvoji pubertální mládeže. Art rockovým Ufajrům publikum doslova nepůjčíme, mj. i díky své nevoli opustit včas podium.
Vzniká zde jubilejní první živá nahrávka Ztráty času Live in 105, vydaná dne 10.4. 2004 ve zlaté edici pouhých tří exemplářů s osobním věnováním. Nahrávka obsahuje i slavnou Anekdotu o chemikovi v podání hostujícího zpěváka a lidového vypravěče Rampy.
V květnu téhož roku se vracíme na kačerovskou venkovskou scénu testovat nový druh tzv. SILPOR podia. Jako hosté se objevují pozdější Hrdina Ztratosféry a klávesák Herr Otto Flick a Woody (neplést s Woody Allenem), který hraje na notebook.
První z bájných bardů, Kozel Jihu, opouští mateřskou líheň Ztratosféry, v touze sbírat ovace anglofilního publika na mezinárodní scéně. Přejeme mu hodně zdaru a slávy, uvědomujeme si však, že je nutno hledat (dle Bardova proroctví) plnohodnotnou náhradu – prvního z hrdinů Ztratosféry. V hlubokých psychotických meditacích na podlaze neznámého pražského klubu nachází Kanec za společného zpěvu slovenské hymny toho pravého.
„Ty vole, ty fakt skvěle zpíváš, přijď k nám na zkoušku.“
Jánošík, dle některých minoritních názorů jde o potomka legendárního slovenského národního hrdiny nebo básníka Janka Kráľa, převážná většina historiků však správně odhadla, že jeho pravými předky byli Zakľatá pana vo váhu a Divný Janko. Renesanční undergroundový umělec, přední hvězda divadelného súboru „Radar“, filosof, básník – autor známé Balady o velké lásce, psíku a lehkém kopu a nyní i zpěvák Ztráty času. Oblečen dle poslední módy polních strašáků, rozverné pihy, sokolí oko a v klobouku květ, provoní Janko lejnosnubné hřmění shit-rocku kouřem kvalitních cigaret a osobitým pojetím moderního neopaleolitického zpěvu.
Za působení ve Ztrátě rozvíjí hlasové techniky chichotání, blekotání a jekotání a rozsah jeho zvukové zásoby směle konkuruje rejstříkům nytí, vytí a blití, jimiž disponuje slavný Danny Filth (Cradle of Filth). Zároveň však dovádí k dokonalosti tzv. Schlusswersschrei (specifický zvuk, jímž většina zpěváků zaplňuje volné mezery na koncích posledních či jinak výrazných veršů sloky), jeho „YJEJ“ je slitinou anglofilního „YEAH“ a orgasmického „JOJ“ slovenských žen. Dle některých kritiků z řad něžného pohlaví jde o druhý nejkrásnější zvuk na světě, hned po „YEOS“ bájného Orfea.
Podobným způsobem přichází na nový svět Ztratosféry i hrdina druhý – The Crow, neustále v černém, bulharský metalový mág s havraními vlasy a kozí bradkou, oskarový herec kreslených filmů a slovy Guinnessovy knihy rekordů i člověk s největším množstvím oceli (v kg) na centimetr látky oblečení (pozn. do výsledků nejsou započítáni středověcí rytíři). Vedou se spory o jeho původ - dle vlastních vyjádření prý vylezl ze zadku ptakosnubné nestvůře, která se 7 let živila jeho předvědomím v kanále, kam ji šest století zpátky vyzvracel opilý potomek Kerberova synovce z levého předního kolena. Moderní historici však této báchorce příliš nevěří a stotožňují se spíše s názorem, že je lidskou podobou Poeova Havrana, jíž zhmotnila skupina okulutistických rosenkruciánů ve snaze vyvolat ducha Jimiho Hendrixe.
Danovi je přisouzena role sólového kytaristy a tento svůj úkol ztvárňuje s důsledností sobě vlastní, je mistrem extatických rejů „kytarové onanie“, jež v extrémním případě přechází v tzv. „absolutní sólo“, kdy všechny ostatní nástroje odejdou na pivo nebo zemřou vyčerpáním, jen sólová kytara v transu pokračuje coby pověstné Rádio Dan.
V této sestavě padají první krůpěje z mračen inspirace, které startují shit-rockovou éru Ztráty času, éru silně regresivního heavy soft metalu s prvky primitivní hudby jeskynních lidí mladého paleolitu, jež je však v pozdějších dobách kongregací pro nauku a ztratosférné učení zavržena jako omyl ve výkladu Bardova proroctví.
Rodí se píseň Slepice, protivná óda na dialektiku subjektivních permutací lásky (1. kost a kosák – 2. slepice a mezek – 3.důchodová rezignace), též slující Slapice nebo Släpütze (na počest toho, že Jiří mistrovsky zvládl první slapové civčení). Nekonečná skladba Utěrač zadků si klade za cíl vsugerovat lidstvu, že ačkoliv je technický pokrok nezastavitelný, člověk zůstává stále stejnou odrůdou horského prasete – pro zvýšení efektivity je zvolen odvážný a pokrokový experiment s hypnotickou sugescí za pomoci rokenrolové dvanáctky, po každém uvedení Utěrače však vzniká problém s buzením publika. Dále hitovka Manifest Shitrocku neboli Ztráta času, instrumentálka nápaditě nazvaná Danova a výkřik do tmy – Noční můra z White House (politická píseň). Pod vlivem básní JHK pak dekadentně dekadentní Stín, jenž má jako jediný přežít následnou velkou čistku.